Zase v Brně...

Po krátkých neoficiálních paniččiných prázdninách jsme se opět vrátili do Brna. Paničce se nechce moc chodit do školy, ale má smůlu. Musí. Může mi jenom tiše závidět, že já si můžu vyspávat, jak se mi zlíbí. Pak mám dostatek energie a hraju si s ní celé odpoledne. Panička pořád něco říká o nějakém učení, ale nemám tucha, co to znamená. Podle tónu hlasu usuzuji, že to příliš ráda nemá, tak jí raději nedávám moc šancí se k učení dostat. :)

Včera jsme cestou potkali v Praze kolegyni borderku. Fenečka byla sotva o pět čísel větší než já. Panička mi zakazuje růst, bojí se, že ze mne bude bernardýn. Jenže já přeci musím vyrůst v pořádného psa, abych ji mohl bránit. Už teď štěkám na podezelé předměty, lidi a psy. A že jich tu v okolí není málo. Vyskytují se hlavně potmě! Občas se z blízka ukáže, že je to soused kamarád či sousedka kamarádka, ale kdo to má na tu dálku poznat? 

V Praze jsme si počkali o hodinu déle, protože vlak měl zpoždění. To byla taková nuda! Sice je tam krásný park hned vedle nádraží, kde se nalézá spousty vábně vonící hnédě hmoty, kterou bych nejraději všechnu ochutnal, ale panička to nedovolí. Kdyby nebyla tak zlá, vydržel bych tam hodiny. Ostatně, platí to pro všechny místa, kam se chodí podepisovat pejskové. :)

Nakonec jsme se tedy dočkali a odjeli směr Brno. Kolegyně borderka zalezla pod sedadla a spala. Paničce se její způsob cestování velice líbil. Mě teda ani trochu. Pěkně jsem se nechal uplácet piškotama. Jenže mě zmohla únava a nakonec jsem taky usnul. Ne na dlouho. Za 20 minut už jsem zase šel pro úplatky. Dostal jsem velké prd, protože nás v tu chvíli vyhodili nějací lidé z kupíčka, že mají místenky. Už to vypadalo, že budeme muset stát na chodbě. Což mě je to jedno, já si lehnu kdekoli, ale paničku by asi bolely nohy. Naštěstí nás hodná paní průvodčí pustila do kupíčka z neznámých důvodů zamčeného. Panička mi vyhrabala z krosny ucho na kousání, abych se prý nenudil. Jenže kolegyně borderka mi ho poněkud záviděla. V nestřeženém okamžiku mi ho ukradla. Trochu jsem z toho byl zmatený. Nakonec jsem se rozhodl, že to nechám být. Já se přeci nebudu s nikým prát. Člověk patřící kolegyni borderce jí nakonec ucho vzal a vrátil mi ho. Ani jsem se nemusel namáhat.

V trolejbusu jsme pak potkali pejska jménem Alík. Nebyl o moc starší než já. Než jsme vyjeli nahoru do Kohoutovic, pěkně jsme si s Alíkem popovídali. Není nad pořádnou štěkavou debatu v MHD. :) 

PS: Nový náhubek netlačí. Přesto jsem si našel důvod si na něj stěžovat. Nedá se v něm spát!