Z vlaku

Po delší odmlce jsem zase ukradl paničce počítač. Už jsem jeden článek měl napsaný, ale spadnul internet a všechno bylo v čudu. A psát to znova? Nikdy, raději jsem si šel hrát s paničkou. Potom panička odnesla počítač do servisu, protože začal trošku zlobit a měli jsme utrum oba.

Co všechno je nového? Tuhle měla panička véélkou radost na pozitivce. Konečně jsem přišel na to, že ležení v klidu na dece je velice výdělečné. Pamlsky padají rychlostí blesku. Sice jsem na začátku hodiny hlasitě protestoval, ale panička mě pak odvedla ze společnosti a dokonce mě schovávala za auto, abych na ostatní neviděl. A to se mi nelíbilo. Ani trochu. Cestou domů se za to na mě panička krásně culila.

Přetahování je parádní hra. Přetahoval bych se pořád. Zuby při tom létají jedna báseň. Panička je loví a má z nich hroznou radost. Už mi moc těch mléčných nezbývá, naštěstí. :)

Ušiska si stále dělají co chtějí. Asi týden jsem nosil levé ucho nahoře a pravé dole. Pak jsem se rozhodl hodit nahoru i to pravé. A dneska mám opět obě dolů.

Nesmím opomenout na mé zažívací potíže. Tím jsem nadělal paničce mnoho starostí. Nikdo neměl tušení, z čeho mé průjmování mohlo být. Když už se zdálo, že se vše vrací do normálu, tak jsem se druhý den posrajdil znovu. Panička celá zoufalá si kvůli mně předělala školu a byla se mnou doma. Energie mi vůbec nechyběla. Cvičit jsme moc nemohli, protože jsem dostal dietku. Celé tři dny z paničky nevypadl ani jeden pamlsek. Hra naštěstí zakázána nebyla. Tak jsme si celé dny jenom hráli. To byla paráda! Naštěstí jsem dostatečně pil a tak návštěva veterináře nebyla nutná. Ale visela ve vzduchu hodně dlouho. Fuj!

Dneska zase cestujeme do Dobřan. Už to cestování jakž takž zvládám. Ale ještě se rozčiluju, když z trolejbusu přestoupíme do tramvaje. Celé ty čtyři zastávky, nebo kolik jich jedeme, se všem hlasitě hlásím, skáču na paničku a prostě se nudím. Panička na mě zle kouká a vyhrožuje, že mě tam nechá. To by ale určitě neudělala.

Už už jsme se chystali usadit se ve vlaku, když nás vyhnala z kupíčka banda školáků. Kupodivu je jich tolik, že zabírají polovinu vlaku a já nemůžu spát. Ani nemůžu courat, tak jako po kupíčku. To je pěkně nefér. Asi si budu muset počkat na vlak do Plzně. Mimojiné, opět pojedem z Plzně autobusem. To zase bude pruda...

V Dobřanech mě čeká další očkování. Půjdu na druhou dávku boreliózy. Paní doktorka je tam velice hodná a šikovná. Posledně jsem ani nevěděl, že jsem dostal injekci. Také nás čeká vélka rodinná návštěva. Tedy, paniččina rodinná návštěva. Takže u nás bude spoustu lidí. No to bude něco. :)

Panička na mě zase kuje pykle. Na poslední hodině začala domlouvat výcvik agility. Vypadá to, že od září se vrhneme do něčeho nového. Rychlost mi nechybí a jsem pro každou špatnost. Spíš mě děsí, že chce jít na výstavu. Tam se přeci musí v klidu stát a hezky chodit. To není vůbec pro mě. Já a být v klidu? Ano, na mojí dece při pozitivce. Ale na výstavě? To pochybuju. Zkusím tam s paničkou jít a uvidíme. Ale ani jeden to nevidíme moc valně.

Nejvtipnější zážitek ze všech. Panička mi vynadavala klíště! Byla z toho nervóznější než já. Na vše se musím pořádně podívat, očichat to a případně ochutnat. A taková pinzeta na tahání klíštať? Tu věcičku jsem ještě nikdy neviděl a byl jsem hrozně zvědavý. Jenže panička mi jí nechtěla ukázat. Paní klíšťáková (při vytahování se panička zbavovala nervozity tím, že mi dávala odbornou přednášku) byla přisáta u pravého ucha. Takže jsem na celou operaci neviděl a to mě prostě štvalo. Pokaždé když se panička pohla, pohl jsem se taky. Nakonec mě panička přeprala a paní klíšťákovou vytáhla. Nechápu, proč z toho byla tak nervózní. Nijak to nebolelo, jen jsem chtěl všechno vidět.

Panička má spoustu známých a všichni se se mnou chtějí kamarádit. Já se s nimi taky rád kamarádím. Jenže pak najednou známí odcházejí. Tohle prostě nechápu. Potřebuju mít všechny u sebe. Nemůžou se mi jentak rozutíkat. Jakmile dotyčná osoba odchází, táhnu paničku za ní. Jasně jí dávám najevo, že je to přeci špatně. Musíme zůstat všichni pohromadě. Panička to ale nechce pochopit. Kouká na mě vždycky tak nepříjemně. Doma mi pak vysvětluje, že nemůžeme být pořád všichni spolu. Já ty lidi prostě nepochopím.

No, zkusím si zdřímnout. Ale s těma hlučnejma školákama to moc nejde. Alespoň bych se s nima chtěl skamarádit, ale panička mi to nedovolí. Snad bude z Prahy o něco klidnější cesta. I panička by to uvítala. :)

PS: Právě jsem paničce ukousl z krosny přezku a je hrozně naštvaná. :/