Vlak do pekel

Vystoupal po schodech z podchodu nahoru na peron. Zadýchal se. Nesnášel schody. Vždycky se zapotil a zadýchal. Funěl jak parní lokomotiva a pomalu se šinul ke svému vlaku. Ještě aby tak nasedl do špatného, jako se mu to stalo tudle minulý měsíc. Místo do vlaku směr Baltimor přes Philadelphii nasedl do vlaku směrem do Bostonu. Musel zaplatit pokutu a ještě ho průvodčí na první stanici vyhodil z vlaku. Potloukal se po té stanici bezmála dvě hodiny, než mu jel vlak zpět do New Yorku.
Dvakrát si přečetl ceduli na dveřích vozu. Velkými červenými písmeny tam stálo Baltimor. Otevřel dveře a nasoukal se dovnitř. Nikdy nepochopil, proč jsou dveře vagónů tak úzké. Vzal svůj kožený kufřík a šel se usadit. Vagon byl skoro prázdný. Posadil se hned za dveřmi. Kufřík položil na sedadlo vedle sebe a na druhé sedadlo zatlačil svoje objemné půlky. Natáhl si nohy pod protější sedadlo.
Jezdil do New Yorku zhruba tak třikrát čtyřikrát do roka. Šéf ho sem posílal jako nejlepšího jednatele jejich obchodní firmy. Z domova vyrážel vždy brzy ráno, aby stihl dopolední schůzku. V poledne si zašel na oběd a odpoledne se potuloval po městě a pokukoval po ženách.
Nikdy neměl ženu. Nikdy ho nechtěla ani ta nejošklivější, co mohla být. Od malička byl obézní. Matka ho hýčkala a rozmazlovala a na první pohled bylo poznat, že je jedináček. Velká snídaně, ještě větší svačina do školy, ve škole nepřiměřeně malý oběd, obrovská svačina odpoledne a k večeři nejlépe dva chody. Děti ve škole se mu smály. Ze začátku ho to nějak netrápilo. Ale když později občas zaslechl jak si kluci povídají jakou holku sbalí a s kterou budou chodit, uvědomil si, že nemá žádné přátele, žádnou holku, prostě nic. Začal se tím trápit a uzavřel se sám do sebe. Léta dospívaní jsou těžká a on je měl ještě těžší. Na vysoké škole už málem jednu slečnu měl. Jenže se objevil hubený, perspektivní Johnny a bylo po všem. Uzavřel se sám do sebe, v klidu dostudoval a našel si práci.
Podíval se na hodinky. Přesně 19:26. Za 14 minut by měl vlak odjet. Otevřel kufřík, vyndal dnešní New York Times a pocukrovanou koblihu s meruňkovou marmeládou uvnitř. Miloval koblihy. Teď v jeho pětatřiceti letech se svojí kariérou už si nedělal starosti se svou obezitou. Labužnicky se zakousl do koblihy. Po jazyku se mu rozplynula sladká chuť cukru s chutí meruňkové marmelády. Zahleděl se na titulní stranu novin. Záhada na železnici:Propadl se snad vlak do pekel ? , hlásal titulek. Pobaveně odfrkl. Už neví, co do těch novin psát. Otočil noviny na zadní stranu, kde by měla být jeho oblíbená křížovka. Podíval se po propisce. Ležela v kufříku pod důležitou smlouvou. Opatrně pro ni sáhl. Mezi jeho buřtovitými umaštěnými prsty od cukru se malá propiska ztrácela. Pustil se do luštění. Dneska mu to nějak nešlo. Koukl na hodinky. Složil noviny do kufříku, navrch položil propisku a kufřík zaklapl. Zavrtěl se, aby se jeho půlky lépe rozplácly na sedadle a opřel si hlavu. 
Vlak se pomalu rozhoupal kupředu. Vozem prošlo několik mladíků. Neodpustili si několik neslušných poznámek k tlouštíkovi sedícímu hned u dveří. Odkráčeli do dalšího vozu. Vlak pomalu nabíral rychlost. Venku za okny byla tma.
Pohupování vlaku ho uspávalo. Pomalu začínal usínat. Do vozu vešel průvodčí. Byl poměrně vysoký s dlouhým hustým plnovousem. Podal mu jízdenku a se zájmem si ho prohlížel.
Měl na sobě místo typické modré uniformy rudou košili a dlouhý težký černý kabát. Na hlavě měl vysoký černý klobouk.
Z kapsy vytáhl razítko a označil lístek.
„ Děkuji a přeji příjemnou cestu.” Zvláštně se zasmál a pokračoval vozem dál. Výrazně kulhal na pravou nohu.
Vlak začal brzdit. Dojeli do stanice. Kolem oken se míhaly lampy. Vlak se opět dal do pohybu. Znovu začal klimbat. Už se viděl doma, jak si dá horkou koupel a lehne si do své postele. Hned ráno si uvaří hrnec černé kávy a k snídani si dá alespoň čtyři koblihy.
Usnul.
Vlak dojel do zapomenutého nádraží a na zrezivělé výhybce, kterou už nikdo několik desítek let nepoužíval, vjel na druhou kolej. Na pekelnou kolej. Vlak výrazně přidal na rychlosti a uháněl o stošest.


Zatracená práce, pomyslel si. Proč zrovna jeho museli nadřízení poslat dělat tuhle hroznou práci! Vždyť to není nic pro něj. Má už přeci jenom svůj věk. Obcházet celý vlak není zrovna žádná sranda. Kopyto už ho značně bolelo. Potřeboval by trochu péče. Jeho milovaná Lovisa by mu s radostí udělala manikúru. Jenže nemůže. Svojí ženu viděl naposledy před měsícem. Zrovna když spolu měli hezkou chvilku, vtrhnul šéf do jejich pokoje a odtáhl ho za límec.
Stejně jsem vůl, říkal si. Jsem vůl, protože kdybych nebyl tak bych neskončil tady. Jenom protože postrašil jednoho protivnýho dědulu, musel dostat tak krutej tres. Vždyť toho zas tolik neudělal. Kolikrát měl takovejhle úlet jeho bratr a nic. No jo jeho bratr je holt miláčkem všech. I jeho ženu dostal. Rozbít mu hubu bylo málo, měl jsem ho zabít.
Došel do svojí malé komůrky až na konci vlaku. S heknutím dosedl na malou stoličku. Zazvonil telefon.
„Izidore, slyšel jsem, že máš ve vlaku nějakýho pěkně vypasenýho chlápka.”odtáhl sluchátko od ucha. Jeho šéf se nikdy nenaučil, že nemusí do sluchátka řvát.
„ Jo asi tu někdo takovej je.”odvětil neochotně.
„Jak asi. Potřebuju to vědět nutně. Moje žena má chuť na pořádnýho propečenýho ptáčka!”
„Ať si někde chytí holuba.” 
„Izidore! Koukej toho nechat nebo ti tu službu protáhnu! Je tam nebo neni?”
„ Jo je sedí ve druhym voze, kousek od toho smrdutýho dědka.”
„Výborně.”, na chvíli zavládlo ticho. „Toho smradlavýho někde vyhoď ať v tom voze zůstane jenom ten tlusťoch.”
„ Jak si přejete, pane.”
„ A Ještě maličkost.dostaň toho tlušťouše do posledního vozu. Vyzvednu si ho na Warm Sunny Beach.”
„Ano pane.”položil sluchátku a vydal se do druhého vagonu.
Smraďocha vyhodil kdesi cestou. Příjemnej let, popřál mu s chutí. Došel k tlusťochovi. Zaklepal mu na rameno. Nic. Spí jak dudek. Zvedl ho. Sakra, musí vážit snad tunu. Snažil se ho co nejopatrněji dotáhnout do posledního vozu. Usadil ho na sedadlo položil vedle něj kufřík a odešel do svýho kumbálku.
Tudle práci mi byl čert dlužnej. Fuj! Nerouhej se!



Nespal moc dlouho? Poděšeně pohlédl z okna. Tma. Neviděl nic než tmu. Podíval se na hodinky. Podle času by měli být zhruba v Philadelphii. Rozhlédl se. Jeho jediný spolucestující už vystoupil. Alespoň se tu pročistil vzduch, pomyslel si a sám se svému vtipu zasmál. Usadil se o něco pohodlněji a dal si koblihu.
S vlakem to podivně cuklo. Zaskřípěly brzdy a stáli. Podíval se ven. Na ceduli stálo ohnivým písmem Warm Sunny Beach. Nic nechápal. Jak to? Jak je to možné? Podíval se na hodinky. Měli by přeci být ve Piladelphii. Co je tohle za hloupý vtip.
Otevřeli se dveře. Dovnitř zavál horký vzduch načichlý sírou. Rozhlédl se. Z protějšího okna uviděl obrovské plameny šlehající snad až k nebesům. Ve dveřích se objevila postava. Polekaně se k ní otočil. Stál tam muž vysoký asi 190 cm. Na sobě měl dlouhý černý plášť, ze kterého šlehaly plameny.
Stále mu nedocházelo, co se to děje. Myslel si, že se mu to jen zdá. Snažil se vzbudit, dostat se tam odtud pryč. Všechno marně. Muž se začal přibližovat. S ním se přiblížil i zápach síry. Najednou stál před ním. Dvěma prsty ho zvedl za límec ze sedadla. Vdechl mu obláček horkého vzduchu do obličeje.
„Tak to si ty ta pochoutka pro moji ženu.”zazubil se.
Poplašeně na něj hleděl. Nebyl schopen slova. Kobliha mu vypadla z ruky. Viděl čerta. Živého čerta. Vždycky vídal čerty na obrázcích v knížkách. Teď ho viděl osobně. V nose ho šimral smrad síry. Kýchl.
„Co to sakra děláš, ty tlusťochu nemožná!”rozštěkl se na něj pekelník.
„Ppppardon…“první slovo na které se zmohl.
„Elwiro pojď sem!”křikl kamsi za sebe. Mezi dveřmi se objevila štíhla vysoká žena. Dlouhé černé vlasy spletené do copu. Na čele jí vyčnívaly dva malé růžky. Po jejím ladném těle se vlnily ohnivě rudé šaty. Pravidelně klepala vysokými podpatky.
Došla až k nim. Pobaveně si ho prohlédla. Sjela ho pohledem od hlavy až k patě. Něco zašeptala pekelníkovi do ucha a na chvíli se vzdálila. Když se vrátila, držela v ruce dlouhý černý bič. Ladně s ním práskla o zem.
„Tak pojď hošánku, teď si jenom můj.” Nohy mu ztuhly. Měl je jako z olova.
„Tak se sakra hni ty sráči tlustej!”strčil do něj pekelník.
Švihla po něm obratně bičem. Bič se mu omotal kolem krku a začal ho dusit. Přitáhla si ho k sobě. Olízla mu obličej dlouhým špičatým jazykem.
„Hmmm z tebe bude dobrá pochoutka pro moje děti.”jízlivě se zasmála. Táhla ho za sebou na biči jako nějakýho prašivýho čokla.
Vystoupili z vlaku. Dveře se mu zdály být užší než obvykle. Elwira ho popotáhla za bič. Zachchrchlal. Pokusil se povolit bič rukama, ale necitelně ho zatáhla a přiškrtila mu dýchací trubici ještě víc. Neochotně ťapkal za ní. Došli do prostorné mísnoti osvětlené jen jednou lampou. Usadila ho na malou stoličku stojící uprostřed a bič uchytila do oka připevněného ke stropu.
„Mamí, mamí co to je?”přiřítili se dvě malá čerťata.
„S ním si chvilku můžete hrát.”
„Mami a co budeme mít ke slavnostní večeři na Den Pekla?”zeptal se ten menší.
„Právě na ní koukáš.”mile se na dítko usmála a pohladila ho po kudrnatých vlasech.
Rozhlédl se po místnosti. Malá, neútulná, smradlavá. V pravo v rohu stála lampa,kterou malí pekelníci zhasli. Ve tmě jim svítila jen jejich rudá očka. Pohybovali se po místnosti jako čtyři malé rudé bludičky. Chtělo se mu smát. Smát se z plných plic. Smát se na to všechno tady. Začal šílet. Cítil to. Cítil to jak v hlavě, tak v kostech.
Bludičky zmizely. Stáli za ním a něco si tiše šeptali. Pomalu se začali přibližovat. Cítil jejich dech za krkem. Ucítil jemný tah biče. Začínal ho škrtit. Najednou stál na nohou. Ti malí parchanti ho vytáhli na nohy. Bič se mu čím dál víc zařezával do krku. Cítil, jak mu tepnou neproudí krev do mozku. Už visel ve vzduchu úplně. Kopal kolem sebe nohama. Snažil se jim říci, ať ho pustí. Hrubá kůže biče mu rozedřela kůži na krku. Pomaličku se začal otáčet kolem své osy. Pomalu přicházel o vědomí. Poslední kapku kyslíku tiše vydechl do prázdné místnosti.



O několik dní později se objevil v New York Times článek o vlaku nedaleko vysokého srázu. Koleje od srázu jsou nejméně půl míle vzdálené. Při bližším ohledání se našel jeden muž oběšený ve strojovně lokomotivy a jeden čtvrt míle od vlaku, zemřel zřejmě vypadnutím z vlaku. Strojvedoucí a průvodčí z vlaku jsou pohřešováni.