Scéna s igelitkou

Po mnoha a mnoha letech (nepočítám slohovky u maturity) jsem dostala nápad a cosi z něho vzešlo. Ráda bych se k psaní povídek opět vrátila. Jen toho času nemám moc nazbyt. Ale když se chce, všechno jde. Takže pokud přijde nápad, najdu si i čas na sepsání. :)

Tento příběh je založeň na pravdivé události. 

___________________________________________________________________________________

 Půl desátý, mínus dva a půl stupně. Pohled na meteo stanici mě tedy ani trochu nepotešil. Čekalo mě poslední venčení toho dne. Psisko si poklidně spal pod stolem u mých nohou. Na chvilku jsem zauvažovala, že ho nebudu budit a půjdeme až ráno. Ale kdepak, to mu přeci nemůžu udělat. Ihned jsem si vybavila jaké to je, nemít možnost dojít si na záchod. Já se sama se sebou můžu sázet o rekordy v držení, jak chci. Už na střední jsme týden co týden na tělocviku dostávali přednášku o tom, jak máme posilovat své svěrače a že se nám to bude ve stáří hodit. Fajn. Poctivě posiluji každou pětihodinovou cestu domů. Paní učitelka by určitě měla radost. Jenže pes je pes, navíc štěně, co ještě nemá svoje svěrače plně pod kontrolou. Navíc jsme naposledy byli minimálně před dvěma hodinama. Prostě jdem!

Podařilo se mi přemluvit sebe, tak teď ještě přemluvit psa. Mžoural na mne rozespalýma očima, co že se to děje. Bedlivě sledoval můj oblékací proces. Trpělivě jsem mu vysvětlovala, že venku je staršná zima a musím se obléct nebo zmrznu. Koukal na mě svým vševědoucím a naprosto chápavým pohledem. Naklonil hlavu doprava a udělal ze sebe “vrchol roztomilosti“. Stále se však netvářil přesvědčeně, že se mnou půjde ven.

Vzala jsem postroj, přidřepla a čekala. Jeho výraz se změnil na pohled typu: „Ty to myslíš vážně? Fakt chceš jít teď ven?“. Doplnil to elegantním svalením na bok. Ani jemu se ven nechtělo.

Pustila jsem se tedy do vysvětlování, že před spaním musí jít čurat. Chodíme přeci každý den. Marná snaha. Vůbec to s ním nehlo. Zabral až můj pohyb směrem ke dveřím. Opět jsem mu nabídla postroj. Tentokrát už úspěšně a psisko se do něj nasoukal. Tvářil se jako nejvíce týrané štěně, které jsem vzbudila a nutím ho jít ven. Následovala další přednáška o tom, že půjdeme jen před barák. Nikam daleko. Vyčurá se, vykaká a může jít v klidu pokračovat dál. Stejně nejsem typ na noční temné toulky, protože se už od táborů bojím. Mimojiné mě čeká náročný týden ve škole a celý víkend byl ve znamení velkého učení. Psisko si celou dobu hrál s vodítkem, tudíž mě neposlouchal. Alespoň jsem se nenudila u zavazování tkaniček.

Následovalo dilema jít pěšky nebo jet výtahem. Psisko by po schodech měl chodit minimálně, kvůli kyčlím. Jenže ten hloupej výtah mi zhasíná. Od doby, co jsem zjistila, že to dělá jenom mě, ho podezřívám, že si na mě zasedl. Tudíž ho nerada používám. Rozhodla jsem se to tedy risknout. V tuhle dobu snad nikdo nebude mít touhu někam vyrážet. V nejhorším bychom si opět projeli všech osm pater, až by si nás někdo přivolal.

Výtah jsme přežili, teď ještě zvládnou tu kosu venku. Psisku je to jedno, ten má kožich. Ale já?

Hned za vchodovými dveřmi jsem vykonali potřebu číslo jedna. Výborně. Jsem hrdá na svého chytrého psa. Trochu se projdeme, kdyby náhodou přišla potřeba i na kakání. Aby toho rozhodování ten večer nebylo málo, musela jsem zvolit cestu, kudy se vydat. Nalevo se rozlévala všude černočerná tma. Jen při pohledu na tu stranu mi naskočila husina až na zadku. Tam určitě ne. Napravo ulici spoře osvětlovalo několik lamp. Rozhodnuto. Půjdeme po světle.

Po prvních pár krocích se mi myšlenky rozutíkají do všech směrů. Od stresu z testů až po nesmrtelnost chrousta. Všechno nasvědčovalo tomu, že to bude jako obvykle. Rychlé večerní venčení. Jo, houby. Nedaleko od vchodu se nachází malý ostrůvek s jakýmsi křovím uprostřed. Možná bych měla tušit, co je to zač, ale nemám ani šajna.

Psisko se ke kakání neměl. Naplánovala jsem tedy trasu k ostrůvku, okolo ostrůvku a následně rovnou domů do postele. Po této náročné úvaze jsem se vrátila k nesmrtelnosti chrousta. Po očku jsem sledovala, jestli se psisko nechystá udělat mi radost v podobě hromádky a dřívějšího návratu domů. Nehodlal.

Šourali jsme si to tedy dál. Zima na mě útočila kudy to jen šlo. Kdyby moje venčící bunda nebyla o dvě čísla větší, než je nutné, určitě by to bylo lepší. Takhle mi fouká i na místa, o kterých ani nevím, že existují.

Ostrůvek je před námi. Hurá ho obkroužit! Skrz jakési křoví nebylo vidět na chodník na druhé straně. Pomalu se suneme dál a dál. Psisko si čmuchá, rozhlíží se, čmuchá, rozhlíží se. V tom koutkem oka spatřím cosi na zemi. Je to černý (jaký jiný potmě) a podivný. Můj mozek okamžitě začne probírat veškeré potvory, o kterých jsem kdy četla. Už rozeznávám oči a velký chřtán, kterým nás to sežere. Jako vášnivá čtenářka Stephena Kinga mám pořádnou zásobu potvor v hlavě. Zatraceně, to se mi teď ale vůbec nehodí. Už asi postopadesáté se ujištuji, že žádný další horor číst nebudu. Jsem pak paranoidní. Psisko si té věci stále nevšiml. I přes to, že je to štěně, doufám, že by mě ochránil a potvoru zahnal. Mírný vánek s věcí pohl. Ano, je to igelitka. Mé srdce přestává zběsile bušit, paranoia pomalu ustupuje. Ne že bych se přestala úplně bát, ale musíme postupovat dál. Doma čeká věrná postel a navíc mám sebou hrdinu v podobě psiska.

Periferně vidím, že se psisko chystá jít dál od prozkoumávané věci. Ve stejný okamžik zafouká vítr a taška se pohne s pořádným zašustěním. Má levá ruka silným škubnutím míří kamsi za mě a tahá za ní deset (možná už i více) kilo živé váhy. Zuřivé vrčení a hlasitý štěkot mi dává najevo, že si všiml té podivné věci. V tu chvíli mi dochází, že se bojí i psisko a rozhodně by mě před příšerou neochránil. Pokouším se mu vysvětlit, že se jedná pouze o igelitku. Jak se zdá, nevěří mi ani slovo a odmítá udělat byť je jeden krok dopředu.

Jako sečtělá osoba ho nenechám trápit. Několika signály mu dám najevo, že se nic neděje. Divím se, že mi to věří, protože sama jsem pořád nebyla plně přesvědčena, že je ta igelitka neškodná. Posbírala jsem všechnu svojí odvahu, která se mi válela až u kotníků a rozhodla se vykročit dál směrem k igelitce. Psisko mě pomalu následoval. Na rozdíl ode mě se rozhodl méně riskovat a tašku obešel obrovským obloukem. Nasadila jsem vražedné tempo, na tašku se ani nepodívala a valili jsme domů.

Moje věrná postel mě čekala s otevřenou náručí. Psisko se uvelebil na své dece hned vedle postele. Vmžiku pokračoval v načatém spaní. To mě to trvalo trochu déle. Po zhasnutí lampičky se mi opět vrátila má paranoia. Naštětsí jsem měla dostatečně unavený mozek z celodenního učení, takže mě dlouho netrápil předváděním děsivých potvor, které netuším, kde bere.

Mít bujdou fantazii a zároveň být posera je peklo!