Pořád prosinec...

A v Brně sněžilo, sněžilo a sněžilo. Užívám si to akorát já. Panička už je z toho mrzutá. Těší se na jaro (co to je?). Prý jsem jí dal falešnou naději tím, že předevčírem ze mě vyčesala asi tunu chlupů. Nějak zapomněla, že jednak my byťáci línáme celoročně a druhak, že pomalu měním štěněcí srst za dospěláckou. No, vyčesala toho pravdu hodně. Ale aby to neměla moc jednoduché, tak jsem se pořádně vrtěl a lovil hřeben. Za pamlsky jsem chvíli dělal hodného. Ale pak jsem prostě musel. Pořádně jsem se prošel skrz hromadu vyčesaných chlupů a roznesl ji, kam to jen šlo. Jenže pak přišla velká zrada. Panička vytáhla tu hnusnou kraválovitou potvoru ze skříně. Celé moje dílo zmizelo v útrobách oné věci. Když jí konečně vrátila do skříně, šel jsem paničce sdělit svoje trauma. Prostě mít lux rád nebudu. Při té příležitosti panička přišla na to, že jsem krásně heboučký. Hladila mě a hladila, div mě neuhladila. Ne že by se mi to nelíbilo, ale co je moc, to je moc. Radši jsem dal najevo, že chci jít ven. Na sníh. :)

Vymysleli jsme úplně hrozně moc božáckou hru. Panička hází/kope a já chytám. Stačí deset minut lovu sněhu a další dvě hodiny o mě doma neví. Akorát věčně poslouchám o tom, že porušuju zákazy a pravidla. To je pořád samé naskákej, bež dál, nemůžeš lovit ten sníh,co lítá víc u země apod. Tyhle hlášky jsou už dost ohrané. Neskákej. Ale proč? Já tak rád lovím sníh ve výšinách, ale paničce se to nelíbí. Ať dělá, co dělá, stejně si vždycky poskočím. Vyhrožuje tím, že přestaneme hrát tuhle božáckou hru. Tomu ale sama nevěří. :) Pak má pořád problém s tím, že jsem moc blízko. Fajn. Příště tedy zůstanu stát dál. To zase mrmlá, že není žádnej Beckham, aby dokopla tak daleko. Nemám tušení, kdo to je a co s námi má společného. Ale už by si konečně mohla vybrat vhodnou vzdálenost.

Další velká a skvělá novinka. Postel. To je labůžo se válet na měkoučkém. A když ne postel, postačí mi kanape v kuchyni. Dosud jsem tuhle činnost provozoval tajně, když panička nebyla doma. Jenže jednou po večeři (žaludek konal velkou práci a mozek trochu nedával pozor) jsem nějak zapomněl, že panička sedí u stolu a šel si vegetit do postele. Ani ne za pikosekundu jsem byl dole. Nademnou se jímal zamračený paniččin obličej. Od té doby to máme jako "hru" kdo z koho. Já desetkrát vylezu na postel nebo kanape a panička mě desetkrát sundá. Pak mě to přestane asi na pět minut bavit. Poté se kolotoč rozjíždí nanovo. 

Co se týče výměny mého chrupu, je o ní dobře postaráno. Většinu zubů jsem si vyrval při přetahování s paničkou. Dokonce se ji podařilo dva ulovit. :)

Na první pozitivce jsem byl nejhodnější a nejzaprdlejší štěně. Potřetí už tomu tak být prostě nemůže. Pokud jsem na řadě já, není v ničem problém. Pak mám ale z ničeho nic být zase vklidu. Copak to jde? Chci pokračovat. Další kolega si tam hraje se svým člověkem a já mám sedět na místě. To tak. Ani pamlsky nezabírají. Tak jsem pro změnu strávil většinu hodiny za dveřma. S paničkou. A jí se to vůbec nelíbilo. Mimojiné jsem všem předvedl svůj dokonalý vztek. Panička mě chytla, ale já o to vůbec neměl zájem. Za trest se jí snažím ukousat ruce. Nastaneli tahle situce v lese na vycházce, nadává jak dlaždic na celý les. Na hodině se neodvážila. A já že jsem posera.

Dokonce jsem se dneska choval slušně v MHD. Několik štěkanců jsem si neodpustil. Jinak to ale byla nejklidnější cesta. Zato ten bordel všude. Neměl jsem si kam lehnout. Všude bylo mokro. Celou cestu na mě panička hleděla s obrovským znechucením. Na oplátku jsem jí udělal tlapičky na kalhotech a bundě. Ta, prskala! Odvděčila se mi tím, že mě ihned donesla do vany. Dokud nepustil vodu, bylo to v pohodě. Jenže voda je fůůj! Pokus o útěk byl marný. Ale podařilo se mi udělat pořádnou spoušť. Nakonec jsem zjistl, že mi jen chtěla očisti tlapky a břicho. Ale stejně, voda je prostě fůj.