Pes postelový

Jak panička zarytě tvrdila, že mě do postele jaktěživa nepustí, tak se teď spolu čím dál častěji v posteli válíme. Tedy ne přes noc. To spíme každý ve svém pelíšku. Ale přes den mě panička občas vezme k sobě. Prý je lepší, když mě pozve, než abych si to rozhodoval sám. I tak se o to ale pokouším. Paniččina postel není jediná, do které se snažím nasáčkovat. Třeba postel naší spolubydlící je taky hrozně fajn. Ovšem z té mě panička vždycky žene rychlostí blesku. Nechápu proč. Postel jako postel, no ne? Moje občasné návštěvy cizích postelí se panička snaží přísně tajit. Jako kdyby to bylo něco špatného. Vždyť lidi se v nich stejně jenom válí....

Vrátím se k poslednímu víkendu, co jsme byli v Dobřanech. Konala se velká oslava nevím čeho. Bylo u nás spoustu lidí. Všichni mě drbali a podstrojovali mi dobrůtky. Ne dlouho. Panička jim to rychle zatrhla. Takže ani moje psí oči nezabíraly. Pokud byla panička nablízku, nedočkal jsem se ničeho. Občas mám pocit, že musí být bystrozraká. Přes celý byt ví, kde jsem a co dělám. Docela mě tím děsí. Její bystrozrakost fungovala i přes horečku. Takže byla celý den nevrlá, unavená a zlá. Na stole bylo tolik dobrot a já si nemohl vzít ani jednu!

Jak už jsem zmínil, paničce ten víkend nebylo zrovna dobře. Vycházky byly o ničem a hraního bylo málo. Takže pokud jsem se zrovna nesnažil prokousat díru do křesla nebo roztrhat všechny krabice, tak jsem nabíral sílu spánkem. A aby panička věděla, že ji mám rád, zahříval jsem jí večer u televize nohy.

Do sbírky zážitků si musím poznamenat mojí první bouřku. Před příchodem bouřky jsem půl dne slintal jako ještě nikdy. Panička mi důkladně prohlídla mordu, zdali mi tam něco nevadí. Kdepak, tím to nebylo. Až večer jí napadlo, že jsem cítil bouřku ve vzduchu. Hromy a blesky nakonec dorazily až večer. Zrovna jsem paničce zahříval nohy, když přišla první rána. Samozřejmě jsem se lekl. Kdo by se nelekl takové perdy! Chvíli jsem se rozhlížel všude okolo, ale všichni byli naprosto klidní. Nehli ani brvou a stále upírali zraky k televizi nebo počítači. Tak jsem si řekl, že ta bouřka asi nic není. Zalezl jsem si pod stůl a spal jako dudek. Vzbudila mě až panička ne večerní venčení. Takže z bouřky vlastně nevím nic.

Cestou do Brna jsme ve vlaku potkali hrozně protivnou paní. Chápu, že jsou lidi, co nemají psy rádi. I jsem celou cestu byl hodný a na paní se ani nepodíval. Navíc jsem trhl rekord. Celé tři hodiny (možná to bylo i více) jsem vydržel mít na nose náhubek a ani neceknout. Panička ze mě měla ohromnou radost. Kdyby ale neměla úplatky v podobě pamlsků, tak by to tak klidná cesta určitě nebyla.

Co se týče mého vydělávání pamlsků, jsem velice úspěšný. Z paničky se sypou hromady pamlsků celkem za nic. Teda mě to přijde jako nic. To panička se pak chlubí tím, co umím. Navíc je hrozně hrdá, když něco zvládnu rychle. Posledně jsme se k výsledku dopracovali ze pět minut. S takovou se panička obává toho, že nám brzy dojdou cviky a budeme se nudit. Panička se možná nudit bude, já si zábavu vždycky najdu. Třeba okusování nábytku je prostě super zábava. :)

Jinak mi panička pořád vyhrožuje, že zruší večerní venčení. Bere mě vyčurat před spaním a to už je většinou (vždycky) tma. A tady konečně můžu taky něco prásknout na paničku. Je to poseroutka! Po tmě se bojí snad víc než já. Nedávno jsme šli na poslední večerní venčení kolem lesíka. Něco se mi nezdálo, tak jsem do lesíka zavrčel. Panička v tu chvíli vzala nohy na ramena a pádila domů. A kdo je tu teď větší poseroutka, ha! Sranda je, že nedokáže přenést přes srdce, že bych měl jít spát nevyvenčený. To jsem zvědav, jak to vyřeší. :)