Johne, pojď

Život ve městě je rychlý. Život v LA je rychlejší než rychlý. A i John McWall proplouval svým životem rychle. Byl pochůzkářem v jedné rozlehlé čtvrti. Od rána do večera obcházel bloky a hlídal pořádek na ulicích. Příliš ho to nebavilo, ale co měl dělat. Alespoň byl mezi lidmi. Sice ho všichni míjeli, jako kdyby neexistoval. Občas ho někdo zastavil, když potřeboval poradit, nebo měl nějaký jiný problém, ale většinou se to dalo vyřešit za pár minut.
Doma ho nečekalo nic příjemného. Prázdný byt, který se po smrti jeho ženy stal neútulným. Zdi byly silně zašlé kouřem. Na konferenčním stolku v obýváku se válela hromada starých novin. Na pohovce shrnutá deka politá od všeho možného. Na televizi už půl roku neutřený prach. Na mrňavé kuchyňské lince se povalovalo nejméně týden neumyté nádobí.
Odkudsi z nepořádku vyštrachal varnou konvici a uvařil si kávu. Připálil si Camelku a sedl si na kanape. Sáhl po omaštěném dálkovém ovladači. Stiskl knoflík a pod upatlanou obrazovkou se mihl obraz. Projel všech pět programů, co mu fungovali. Nikde nic zajímavého. Mohl by si dát koupel. Silně ho bolely nohy a vůně, která se z nich linula, nebyla také zrovna dvakrát příjemná. To holt jsou služební boty.
Nastavil kohoutky tak, aby voda byla přiměřeně teplá a došel si do lednice pro plechovku piva. Z hromady novin popadl ty svrchu. Byli sice už přes měsíc staré, ale bylo mu to jedno. Odložil si věci na pračku a svlékl se. Zahlédl svůj odraz ve velkém zrcadle na stěně. Skoro se mu obrátil žaludek. Nikdy neměl zrovna atletickou postavu, ale to co zahlédl v odrazu zrcadla ho totálně dostalo. Na obličeji měl spousty hlubokých vrásek. Vlasy mu začaly šedivět a bylo jich čím dál tím méně. Tvář měl zarostlou jak nějaký vagabund. Scházela mu ženská péče.
Žena mu zemřela před půl rokem na rakovinu. Byla starostlivá a pečlivá a zůstávala s ním i přes to, že si jednou za čas neodepřel nějakou tu lehčí dívku. Odpouštěla mu to. Věděla dlouho, že má rakovinu, ovšem svému muži nic neřekla. Kdyby to věděl, choval by se k ní určitě lépe. Nebo by se alespoň snažil. Tohle už se prostě stává. To už je osud.
Vlezl do vany. Otočil kohoutky, aby vypnul vodu a típl cigaretu do popelníku, který ležel na stolku vedle vany. Ponořil se do vody až po krk. Relaxoval. Miloval relaxaci v horké vodě. 
Na mysl se mu draly vzpomínky na mládí. Na dobu kdy ještě vypadal k světu. Na dobu kdy se ještě líbil ženám. Na dobu kdy měl pořádnou práci, která ho bavila. To vše už bylo pryč. To všechno vzala smrt jeho ženy. Přestal o sebe dbát a pro práci manažera byl vzhled bezdomovce nevhodný. Dostal vyhazov na hodinu. Domů už si také nemohl přivést žádnou ženu. Odpuzoval je jak vzhled, tak jeho odér.
Teď, když na to tak myslel, si uvědomil, jak moc pro něj jeho žena byla. Byl bez ní bezmocný. Píchlo ho u srdce. Nebyl k ní spravedlivý. Teď už ale bylo pozdě si něco vyčítat.
Natáhl ruku po novinách. Neopatrně strčil do popelníku a ten s řinčením spad na zem.
„ Do prdele!”zaklel a postavil popelník zpět na pračku. Připálil si další Camelku.
Kouřil Camelky už asi od třinácti let. Kouřívali s klukama za školní budovou. Jednou je nachytal školník. Doma ho matka krutě ztrestala. S kouřením, ale nepřestal. S klukama si našli jiné místo, a aby matka nepoznala, že kouřil, držel cigaretu mezi dvěma klacíky, aby mu nenačichly prsty. Do pusy si potom nacpal alespoň tři mentolové bonbony, aby matka doma nic necítila. Chválila ho jaký je to hodný chlapeček a jak hezky voní. Usmál se nad tou vzpomínkou. Matku vždycky nesnášel. Nejvíce, když se k němu sehnula, naslinila kapesník a utřela mu ústa. To se mu vždycky třikrát otočil žaludek dokola.
Dokouřenou cigaretu odhodil do popelníku. Sesunul se do vody a přivřel oči. Měl pocit, jako kdyby slyšel v bytě svojí ženu. Jako kdyby se opět ochomýtala kolem sporáku. K nosu mu dolehla vůně jeho milovaného bifteku. Otevřel oči a zatřepal hlavou. Živá představa. Ty neměl rád.
Voda začínala být chladná. Vytáhl špunt a osprchoval se. Už byl jednou nohou z vany, když znovu ucítil vůni bifteku. Má toho dneska dost. Je přepracovaný. Musí si odpočinout.
Vztáhl ruku po ručníku visícím na věšáčku na zdi. Ovanul ho studený vzduch. Na těle mu naskočila husí kůže. Poplašeně se ohlédl ke dveřím. Záclonka vlála ve vzduchu a místo skleněné výplně dveří kryla obrovskou růžovou obludu. Obluda zvedla paži a utrhla záclonku. Poznal v ní svojí zesnulou ženu. Pomalu začal couvat. Narazil zadkem do pračky. Jeho žena se začala usmívat a cenila svoje černé červy prolezlé zuby.
„ Johne, pojď ke mně. Já vím, že tě to mrzí.”vztahovala k němu ruku. Přitiskl se na pračku, co to šlo. Světlo zablikalo a zhaslo. Začal se klepat. Žena se začala přibližovat. Pomočil se. Vztáhla ruku po ručníku a opatrně se k němu přibližovala.
„Johne, pojď ke mně. Udělala jsem ti tvůj oblíbený biftek.”lákala ho hlasem znějícím jako ozvěna. Už byla přímo u něj. Opatrně ho zabalila do ručníku a vzala ho za ruku. Její ruka byla studená a slizká. Maso z ní každým silnějším pohybem odpadávalo. Konečky prstů tvořili už jen kosti. Z nosu už jí zbyla jen chrupavka a z očí dvě velké černé díry do hlavy. Místo mozku měla obrovské klubko červů.
Dotáhla ho až k jídelnímu stolu. Šel za ní poslušně jako pejsek. Pomalu o sobě ani nevěděl. Zatlačila mu na ramena a usadilo ho ke stolu. Přinesla mu příbor. Na světle viděl, jak má zelené maso a všude prolezlé breberkami. Zvedl se mu žaludek. Před něj upadl kus masa z čela. Už to nevydržel. Otočil se a pozvracel se. Žaludek mu skákal nahoru a dolu. Chvílemi měl pocit, že ho má až v hlavě.
„Johne, ještě chviličku vydrž. Za chvíli budeš mít hotový biftek.”vycenila na něj zuby zřejmě v úsměvu.
Položila před něj talíř, na kterém ležel jeden obrovský plát masa.
„Johne, papej.”zašveholila mu do ucha. 
„Johne, já ti pomůžu ano?” vzala příbor a začala maso krájet na menší kousky. Opatrně jeden napíchla a podávala mu ho. 
„Johne, tak jez. Musíš být silný na cestu. Jez a zase budeš šťastný.” Odložila nůž a strčila mu prst do koutku. Otevřel pusu. Vecpala mu tam kus masa a zase mu jí přiklapla. 
„Johne, tak jez. Nebo nezvládneš cestu.” Pohladila ho konečky prstů po šedivých vlasech.
„ Já...já...já nikam nechci Grace.”
„Johne, půjdeš se mnou a zase se budeš mít dobře. Každý den budeš mít biftek, krásný obrovský biftek. Každý den se semnou budeš moci milovat. Každý den bude jako dřív. Johne.”
„ Ne! Já nechci. Já jsem takhle spokojený. Grace, prosím věř mi a odpusť mi.”
„ Johne, já ti již dávno odpustila!” dýchla mu do obličeje pach smrti.
Z ložnice mu donesla čisté spodní prádlo, slavnostní košili a černé kalhoty.
„Johne, obleč si to. Vyrazíme na cestu.”opět vycenila zbytky svých zubů.
Nedokázal se ovládnout. Pomalu se začal oblékat do oblečení, které mu přinesla. Chtěl jí začít odporovat. Chtěl říci spoustu věcí. Ale nezmohl se ani na slovo. V krku mu cosi bránilo rozpohybovat hlasivky.
Pomohla mu zapnout knoflíček u krku. Na košili zůstávaly stopy jejích rukou.
Chytila ho za ruku a opět ho táhla jako psa za sebou. Poslušně ji následoval. Už se ničemu nebránil. Neměl na to sílu ani dostatek rozumu. Zbláznil. Během jednoho okamžiku. Během jedné vteřiny. Nevěděl o tom. Možná to tak bylo pro něj lepší.
Vyšli na ulici. Před nimi se táhla dlouhá černá chodba.
„Johne, pojď na konci tě čeká krása, pohodlí a štěstí.” Šli velice pomalu. Nespěchala na něj. Věděla, jak je těžké odejít z jednoho světa na druhý.