Další pozitivka za námi

Opět neděle ve znamení výcviku. A moje velmi oblíbená cesta MHD. Náhubek už netlačí, ale přeci jenom nemůžu být v trolejbusu jen tak zticha. To by byla nuda. Paničku můj jekot nijak moc nerozhází, bohužel. To mě štve. Ale vždycky se najdou lidi, co politují to roztomilé štěňátko a celou cestu ho drbou. Panička jen tiše skřípe zuby. Její slovo na ně neplatí a prý mě podporují v nežádoucím chování. Panička na můj štěkot reaguje ignorací a to každého za chvíli přestane bavit na ní štěkat. Jenže cizí lidé mě drbou, drbou a najednou přestanou. Tak si štěknu a ejhle, oni pokračují. No neber to! Panička je pak naštvaná a táhne mě z trolejbusu jak onuci. Někdy si říkám, jestli mě  má vůbec ráda?

Prostě jsem se musel naučit vystupovat a nastupovat sám. Nesnáším, když mě panička zvedá, nosí a tahá. Taková potupa! Ještě když při tom naštvaně cosi žbrblá. Jsme hrdý na svých 10 kilo, protože mě panička už nechce nosit. Jenže občas musí. Schválně se při tom pořádně vrtím, aby to měla ještě horší. :)

Dneska jsme se sešli zase v počtu tří psů a pěti lidí. Zvláštní, že někteří lidé nepatří žádnému psu. Anebo možná nějakému patří, ale ten s nimi raději nešel, protože se za svého člověka stydí. Takových je spousty. Když zrovna nespím nebo nezlobím a koukám paničce přes rameno, tak jich vidím na Facebooku spousty. Já teda paničku mám rád (většinou), ale pořád přemyšlím jestli i ona mne?

Zpět k cvičení. Něco málo jsme si zopákli. Pohoda. Něco nového začali. Pohoda. S paničkou na tom budem pokračovat doma. Ale ležet v klidu, když někdo jiný cvičí a má super pamlsky? Nikdy! V doprovodu svého libého hlasu jsem se vydal pro pamlsky kolegů. Nehledíc na to, že mi panička předkládala moje velice vynikající pamlsky. Alo co když kolega dostával lepší? Zjistit se mi to nepodařilo. Byl jsem odvlečen za dveře. To mi nemohlo zabránit v hlasových projevech. Rychle jsem však zjistil, že mlčení vydělává u paničky pamlsky. Čim déle jsem byl potichu, tim více mi jich padalo.

Takhle to šlo celou výcvikovou hodinu. Panička se kvůli mně nemohla koukat, jak cvičí kolegové. Zaníceně mi to opakovala celou dobu strávenou za dveřmi. V půlce jejího srdceryvného projevu jsem celému domu oznámil, že se zespodu blíží psi a jejich lidé. Panička mi něco říkala, ale raději jsem jí neposlouchal.

Nahoru se vyšplhalo několik psů a já své oznamování završil mega velkou louží. Když už jsem v tom byl, vzal jsem to přes paničku. Úspěšně jsem jí počůral jednu nohavici. Asi bych se měl stydět, že se nedokážu před jinými ještě plně ovládnout, ale já se nestydím. Panička to stejně vždycky uklidí. A že při tom mrmlá? No a co. :)

Venku jsme se podívali, jak si kolegové z naší skupiny spolu hrají. Já se pomazlil s lidma kolegů a usadil se paničce na nohou. Trpělivě jsem čekal na odchod. Chvíli se tam ještě vykecávala a pak jsme zamířili na tramvaj.

Od jedné do čtyř hodin mám obrovské okno. Po obědě jsem usnul jako miminko. Jednoho to vyčerpá, být celé dopoledne mimo domov.

Paničku zase popadl jakýsi amok a ze skříně vytáhla tu obrovskou hučící potvoru. Obrovská krabice s dlouhým ocasem (mám poezření, že má dokonce dva!), dělající nehorázný kravál. Rovnou jsem si začal hledat místo, kam se uklidit. Něchápu, jak to ta panička dělá, ale vždycky mě vystrnadí ocasem té potvory pryč. Koncem ocasu jezdí po zemi a musí zrovna tam, kde si já lehnu. To mi snad dělá naschvál! Vážně pochybuji, že by mě měla ráda.

Ale občas ze šuplíku vytáhně nějakou vábně vonící věc. Takové sušené vepřové ucho, to je dobrota! Voní pak po celém bytě. Panička tvrdí, že to děsně smrdí, ale kecá. Neznám nic lepšího. Taky z ní padají velice dobré pamlsky. Asi mě teda bude mít ráda. Ale pusinky teď nechce. Má prý nějaké bacily. Já je neznám, ale jestli u ní budou dlouho, tak je budu muset někam vyhnat. To je moje panička!

Musím jít, mé nadšení do her a práce nikdy neopadá. A já si zrovna teď s paničkou chci hrát. Jinak jí rozkoušu stůl na malé třísky. Ha!