Bouračka

„ Tak jo. Já valím domů. Mam toho dneska plný zuby. Pak to tu pozamykej. Měj se. Čau.” Zavřu skříňku a opouštím ordinaci. Dnešek byl opravdu náročný. Několik operací, nějaké zlomeniny a přestárlá kočka. Život veterináře není žádná slast. Nasedla jsem do svého teréňáku a rozjela se přes město domů. Prokličkovala jsem se přes několik křižovatek a už se hnala po okresce.
Pršelo a byla mlha. Typické podzimní počasí. Z města to mám domů asi 15 kilometrů. Moc aut tudy neprojede. Cestou míjím velký statek, kde chovají i několik dostihových koní. Občas se tam chodím podívat, ale protože mám specializaci na malá zvířata, moc často mě tam nevidí.
To počasí je fakt děsný, pomyslím si a přibrzdím do prudší zatáčky. Tahle zatáčka je opravdu zákeřná. A hlavně pokud je mlha.
Na konci zatáčky se přede mnou objevilo cosi velkého a černého. Hnalo se to přímo proti mně. Až když to bylo blíž, poznala jsem, že jde o jezdce na koni. Dupla jsem na brzdu. Kůň se vzepjal a jezdec spadl.
„ Do háje!” zklela jsem a snažila se strhnout volant mimo koně a jezdce. Narazila jsem do něčeho tvrdého a pořádně se praštila do hlavy o přední sklo. Po čele mi začal stékat proužek teplé krve. Potřebovala jsem půl minuty, na to abych se vzpamatovala. Krutě mě bolela hlava, ale hlavní byl jezdec s koněm venku. Vylezla jsem z auta. Kůň ležel uprostřed silnice zpocený a udýchaný. Měl vyvalené oči a z nohy mu trčela kost. Hochu ty to máš spočítaný. V duchu jsem se mu omluvila, že ho tu nechám trpět a utíkala jsem k jezdci. Ležel obličejem k silnici, ruku odporně zkroucenou pod sebou, ale dýchal. Bylo vidět, jak mu šel obláček páry zpod obličeje. Chtělo se mi zvracet. Byla jsem v šoku. Mysli. Mysli. Povzbuzovala jsem se. Stála jsem tam asi dvě minuty, než jsem si uvědomila, že bych měla zavolat záchranku a policii. 
Záchranka s policií tu byla za chvíli. Stále jsem stála nad jezdcem.
„ To jste nám volala vy, slečno? ” zeptal se policista.
„ Jo. Ano to jsem byla já.”
„ Nechte si ošetřit od doktora tu ránu na čele, možná vám píchne i něco na uklidnění a pojedete s námi na stanici a všechno to sepíšeme.” Jenom jsem tupě přikyvovala.
Na stanici mě posadili do malé temné komůrky. Dali mi teplou deku a horký čaj. Až jsem se divila, jak jsou policisté pohostinní.
„ Tak jo slečno, teď nám pěkně řeknete, co se tam stalo. Pěkně od začátku. Ano? ” Zapnul diktafon a kývnul na mě. Vše jsem mu řekla. Jak jsem vyjela z práce, jak jsem přibrzdila před zatáčkou, prostě všechno do posledního detailu.
„ Dobře, děkujeme. Teď si jděte lehnout domů. Až bude ten muž schopný výslechu tak ho vyslechneme a uvidíme, co bude dál.”
„ Můžu se na něco zeptat?”
„ Jistě.”
„ V které nemocnici leží? Ráda bych ho šla navštívit.”
„ To teď bohužel nemůžete. Za prvé vás nepustí doktoři a zadruhé vás nepustíme my. Musíme s ním mluvit jako první. Až ho vyslechneme, tak za ním budete moct.”
Doma jsem si zatopila v kamnech a sedla si přímo před ně. Bylo už docela pozdě a měla bych jít spát, ale nějak jsem nemohla. Ráno zavolám do ordinace, že nepřijdu. Vezmu si volno alespoň na týden. Už vidím, jak hlavnímu šéfovi vysvětluju, že jsem srazila chlapa na koni. Super. Musela jsem si dojít vzít nějaký prášek na hlavu. Bolela mě jak střep. Dnešek do smrti nezapomenu.
Po pár dnech jsem se vrátila na policejní stanici a vyhledala policistu, co měl tenhle případ na starost. Neřekl mi nic pro mě důležitého, ale aspoň mi dal adresu nemocnice, kde leží přejetý jezdec.
Odpoledne jsem zajela do nemocnice. Teda spíš zašla. Moje auto bylo v policejní garáži. Nějaká hodná sestřička mi řekla, na kterém pokoji leží.
Lehce jsem zaklepala na dveře. Nic se neozvalo. Otevřela jsem. Uvnitř ležel muž se zafačovanou hlavou a rukou od konečku prstů až k rameni v sádře. Udiveně se na mě podíval.
„ Dobrý den. Já jsem…jak bych to řekla…”
„ Vy jste ta, co mě srazila, že jo?”
„ Jo přesně tak.”
„ Dobrý den. Jmenuju se Radek Karas. Rád bych vám podal ruku, ale mam ji jaksi celou v gypsu.”
Nepatrně jsem se usmála. Zdá se, že mu smysl pro humor zůstal. „ Těší mě. Nová Monika. ”
„ Posaďte se u mě, slečno. Jsme rád, že jste přišla. Celou dobu jsem přemýšlel, jak vám dát vědět, že to není vaše vina. Spíš to byla moje blbost. Vytáhnout mladýho, čerstvě obsednutýho hřebce ven v mlze a dešti nebyl zrovna nejchytřejší nápad. ” pokýval hlavou.
„ Určitou vinu na tom také mám. Měla jsem líp koukat. ”
Nastala chvíle ticha. Koukla jsem se z okna. Nebyl tam zrovna dvakrát příjemný výhled. Přímo před oknem stál totiž panelák.
„ Tenhle případ by neměli uzavřít nijak jinak, než jako nehodu. Tohle nemoh nikdo předpokládat. Mlha, déšť a dotoho splašenej kůň.”
„ Jestli můžu bejt tak zvědavá, co se vlastně stalo? ”
„ Co se stalo? Vyjel jsem si s mladym dostihákem. Nečekal jsem, že ta mlha bude tak hustá a že na poli potkáme stádo vyplašenejch srnek. Čeho se lekly ony to nevim, ale Bamboo se lek jich a začal jančit. Dostali jsme se na silnici. Snažil jsem se ho všema silama dostat z tý silnice, ale nějak se to nepovedlo. No a pak jste jela vy a jak se Bamboo vzepjal tak jsem totálně vysílenej slítnul a pokud si to dobře pamatuju tak si na mě ještě párkrát dupnul. ”
„ A pak se mi vrhl pod auto.”
„ Nepřežil to, že ne?”
„ Bohužel. Měl ošklivou zlomeninu, a i kdyby přežil, psychicky by na tom byl špatně.”
„ Rozumíte koním? ”
„ Jsem veterinářka a koně jsou mým největším koníčkem.”
Do pokoje vešla sestra. „ Tak panstvo končete, pán potřebuje klid a musí dostat svoje léky. ”
„ A jé. Zase do mě budou cpát tunu všemožných prášků.” Obrátil oči vsloup. „ Moniko, přijďte ještě někdy, než mě pustí. Nikdo za mnou nechodí kromě policajtů a pár kamarádů, ale těch neni moc. Jestli máte čas tak přijďte.”
„ Jistě ráda.” Rozloučila jsem se a vydala se na autobus domů, který jede jenom v úterý, a když neprší. Bez auta si přijdu jako beznohá.
Radka jsem byla navštívit ještě několikrát. Vždycky jsme si dobře popovídali, začali jsme si tykat a pozval mě k nim do stájí si zajezdit. Případ byl nakonec uzavřen tak, jak Radek předpokládal a to jako nehoda. Vrátili mi moje auto s poněkud zmuchlaným čumákem. Dala jsem ho do servisu a zase se vrátila do práce.
Schůzku jsme měli domluvenou na začátek měsíce. Bylo docela sychravo, tak jsem si vzala nejteplejší svetr co mam a teplý fusky. Radek už čekal před bránou statku. Zaparkovala jsem už opravený vůz a šla k němu.
„ Ahoj Moni. Jsem rád, že ti to vyšlo.” Usmál se od ucha uchu. Konečně jsem měla možnost si ho pořádně prohlédnout. V nemocnici to moc nešlo v tom mundůru, co mu navlíkli.
Byl poměrně vysoký, taková typická chlapská postava. Černé vlnité vlasy mu spadaly až na ramena a na hlavě mu trůnil černý klobouk. Měl čokoládově hnědé oči a na bradě fousy. Na sobě měl teplou bundu a ošoupané džíny.
„ Ahoj. To já jsem taky. Musim někdy z toho našeho blázince vypadnout.” Usmála jsem se na něj. Od začátku, co jsem vlezla do jeho nemocničního pokoje, mi byl sympatický. 
„ Tak pojď, trochu tě tu provedu.” Zavedl mě do rozlehlého areálu. Po pravé straně se nacházela hlavní stáj, hned vedle ní stáj soukromých koní a vedle byla malá připouštěcí stáj. Po levé straně byla správcovská budova, ve které je klubovna a šatna, jak jsem se později dozvěděla. Na konci areálu se rozkládala obrovská jízdárna a hned vedle kruhovka a krytá hala. Za stájemi se rozkládalo několik velkých pastvin. 
Zašli jsme do stáje. Stálo tu několik dvouletých hříbat, vzadu jeden poník, jinak samí dospělí koně. Hned v prvním boxe u dveří stál malý strakatý koník. Koukal na mě svýma hnědýma očkama a šibalsky postřihával ušima.
„ To je Hříbek. Takovej přerostlej poncl a děsnej drzoun. Ale je s nim sranda. Jestli chceš tak k němu vlez.” Vlezla jsem do boxu. Hříbek mi dýchl teplý obláček páry do obličeje a začal mi šátrat čumákem po kapsách. Vytáhla jsem z kapsy kousek tvrdé kůrky a podala mu jí. Spolknul jí jako nic.
„ Tak timhle sis ho koupila. Je to hroznej mlsoun. Počkej, až si ho vezmeš pod sedlo. Osobně zařídim abys sis ho zkusila. Tim musí projít každej nováček tady. ” šibalsky se usmál.
„ Hele moc mě nestraš nebo ti vocaď uteču. ”
„ A to bys mi neudělala. ” 
„ To si teda věříš. ” usmála jsem se na něj. Vlezl ke mně do boxu.
„ Je ti zima, děvče? ”
„ Je.”
„ Tak já ti pučim trochu mýho tepla. Není nad živočišný teplo že? ” Obejmul mě rukama a přitisknul si mě na sebe.
„ Ano není nad živočišné teplo.” Naše pohledy se setkaly. Díval se na mě těma jeho nádhernýma čokoládovýma očima a já si uvědomila, že tohle je ten správnej chlap. Jeho obličej se začal přibližovat k mýmu. Lehce mě políbil.
„ Přišel jsem o svojí největší koňskou lásku, ale mam pocit, že jsem našel tu pravou lásku pro život.” Nesměle jsem se usmála. Přeci jenom nemam s chlapama takový zkušenosti.
„ Doufam, že ti nebude vadit, když tě pozvu zejtra na rande? ”
„ Určitě ne. Ráda přijdu.”
„ Fajn, ale nejdřív tě zvu do klubovny na kýbl horkýho čaje.”
Rande bylo vydařené a dokonce bylo takových víc. Po roce, co jsme spolu byli, jsem se k němu nastěhovala. Za tři měsíce jsme se brali. Máme tříletou Leničku, další mimčo na cestě a kopu zvířat u baráku. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se s tak slkvělim chlapem mohla potkat takhle divnym způsobem. Tady je vidět, že všechno je možný.