10. 4. 2013

Zdá se, že konečně přichází to jaro. Ptáčkové zpívají, sníh slezl a všude je tuna bláta. Z výcházek se vracím špinavej jak čuník. Čekám, kdy zase schytám sprchu. Fuj!

Byli jsme se s paničkou zase podívat v Dobřanech. Většinu cesty jsem prospal. Ale z Plzně byla výluka a už mě to spaní nějak nebralo, tak jsem alespoň chvíli zlobil. Šplhal jsem po paničce a štěkal na celý autobus. Lidé se otáčeli a litovali to roztomilé štěňátko, že musí mít náhubek. Házel jsem po nich své psí očka a oni se rozplývali ještě víc. Panička opět pěnila vzteky. Radí jí, ať mo košík sundá, když ho nechci. Kdyby je poslechla a udělala to, tak jí hrozí vysoká pokuta. Vlastně tak paničku nabádájí porušovat  předpisy. Já teda už ten náhubek tan nějak snesu. Až na to, že se v něm nedá spát. I když ve vlaku, pokud jsme sami v kupíčku, mi ho sundavá.

Když už jsem u toho cestování, musím se pochlubit. Polepšil jsem se. Už v MHD nadělám mnohem méně rámusu. Občas trošku zamručím, ale jinak už neštěkám. Ovšem pokud mě to chytne, tak se začnu vztekat a šplhat na paničku. Snažím se jí ukousnout ruce, protože mě drží. Dělám nám tak super ostudu v MHD. Je to paráda. :)

Ostatně, snahu ukousnout paničce ruce praktikuji celkem čato. Většinou mě tím totiž zdržuje. Buď od sebrání pamlsku (hra 3,2,1 vem!) nebo super žvejkáníčka klacku. Ale má to i své nevýhody. Při hře to zdržuje od pamlsku a venku mě panička uváže ke stromu a dělá, že jde pryč. Ona je tak zlá! Takhle mě děsit. Uvažuji, že to přestanu dělat. Časem.

Zase jsem byl nazván poseroutkou. Jak od paničky, tak od tety. V Dobřanech je řeka a přes ní úzký a vysoký most. Když se chceme dostat na pořádnou louku, tak musíme přes něj. Ono to jde i jinudy, ale panička je zlá a nutí mě chodit přes tenhle ošklivej most. Po velkém přemlouvání jsem ho překonal a na druhé straně to paničce s obrovskou radostí sděloval. Je to asi jako s nastupováním a vystupováním z vlaku. I přes to, že mě bere panička do náruče, se snažím vzít roha. Na vodítku to jde ale docela špatně.

Jinak si s paničkou hodně hrajeme, cvičíme a chodíme ven. Venku začínáme trávit čím dál více času. Občas mě chytá záchvat běhu, jak to nazývá panička. Lítám jako blázen mezi stromy, kroužím okolo nich a nakonec to zapíchnu u paničky. Někdy to zopakuji i třikrát. Další má oblíbená činnost je přetahování. Upřetahoval bych paničku k smrti. Často vítězím a to je prostě super. Bez nějakého cvičení jsem se naučil, co to znamená hračka, míček a podej hračku. Většinou následuje hod hračkou, kterou můžu chytat. Taky jsem se pustil do řádné separace vycpání mé krávy. Panička je z toho neštěstná. Je to totiž její nejoblíbenější hračka. Chudák kráva už má jenom půlku hlavy. Ale pískátko pořád funguje. :) Zato jsme ztratili pískací potvoru. S tou se venku parádně lítalo.

Na cvičení se ukázalo, že nejsme zrovna psí nadšenec. Když se ke mě přiblížil kolega, tak jsem se po něm ohnal. Prý je to špatné. Myslel jsem, že mi jde ukrást moje pamlsky. Venku zase na kolegy vrčím a štěkám. Dokud jsou dostatečně daleko. Když se přiblíží, tak většinou beru roha. Taky se nechám někdy očichat, ale jenom zepředu. K zadku to nemám rád. To se schovávám za paničku.

Musím jít, čeká mě další blátivá vycházka a večeře. :)

(Vypadá to jako že jsem úplně mimo, ale ve skutečnosti mi hračka vylítla z tlamy a přeletěla mi přes záda.)